Škola Malého stromu

neděle 31. říjen 2010 12:00

Petra Bílková a Iveta Dušková

Rok se s rokem sešel a znovu nadešel čas dušiček. Ze stromů padá listí, krajina se připravuje na zimu a my vzpomínáme. Podzim jako by snad celý byl určen k meditacím. Časoprostor vymezený pro zánik a odumírání. Sklidit zbytek úrody a připravit se na zimu. A tak jsem se i já věnoval svému duchovnu.

 

Škola malého stromu
Rok se s rokem sešel a znovu nadešel čas dušiček. Ze stromů padá listí, krajina se připravuje na zimu a my vzpomínáme. Podzim jako by snad celý byl určen k meditacím. Časoprostor vymezený pro zánik a odumírání. Sklidit zbytek úrody a připravit se na zimu. A tak jsem se i já věnoval svému duchovnu.
Vypravil jsem se na představení občanského sdružení Cylindr. Divadelní hra se jmenuje Škola malého stromu, která byla vytvořena volně na motivy stejnojmenné knihy, kterou jsem kdysi jako pubertální výrostek četl. Vlastně si to vybavuji poměrně přesně (častokrát, když čtu nějakou knihu, tak na vnímání a mojí imaginaci má silný vliv okolní prostředí, nebo i třeba hudba, kterou zrovna poslouchám). Bylo to asi takhle - horké léto a my jsme s rodinkou na každoroční dovolené v chatičce Hořického kempu. Budíček, čerstvé rohlíky a noviny, hry, oběd, koupání na koupališti Dachovy a rychle zpátky - číst si!
Malý strome, Malý strome, pojď sem ke mně, sedni si na mojí postel a vyprávěj mi příběh o malém indiánském sirotkovi, kterého vychovávají jeho prarodiče a učí ho všechnu moudrost Čerokíů.
Tehdy jsem nedělal nic jiného, než hltal tuto knihu, ale jen málo co jsem si z ní opravdu zapamatoval. Spoustu myšlenek vhodných nejen pro výchovu dětí, ale vedoucím k pochopení celého lidského soužití s přírodou jsem pak se čtením dalších knih směle zapomněl.
Ovšem představení, na kterém jsem se minulý týden ocitl, ve mně probudilo mnohem víc než jenom vzpomínky. V klubu Lávka, kde se jedné místnosti proslulé diskotéky stal divadelní sál, jsem spatřil dvě herečky Petru Bílkovou - Malý strom a Ivetu Duškovou - všechny ostatní postavy kolem Malého stroma, režisérku a autorku adaptace. Obě ženy doprovázel svou hrou na rozmanité hudební nástroje Pjér la Šéz.
Hra začala, a ačkoliv je pro děti, tak v publiku seděly i studenti, stejně jako spokojené páry středního věku. Divadlo to bylo velice minimalistické, obě herečky si vystačily s dřevěnou lavicí představující indiánský srub stejně dobře jako ostrá skaliska hor. O to víc však pracovaly se svým uměním. Když šlapal Malý strom ve sněhu, viděl jsem, jak se některé děti zimou třásly, když Malý strom jedl ostružiny, všichni mu mohli oči na ústech nechat a každý věděl, jak sladké a šťavnaté jsou.
Občas mi přišlo jako bych zde cítil trochu poetiku a vtip Hrdého Budžese (asi kvůli tomu, že v obou případech hledíme na dospělý svět optikou malých dětí a častokrát jsou to právě děti, které vidí svět čistší a opravdovější bez všech přetvářek). To totiž, když Malý strom nevěděl, co je to za slovo "parchant" a když mu tak řekli dva bílí podnikatelé z města, tak jenom kývl hlavou jako, že teda je.
Když pak byl sebrán svým prarodičům a odvezen do sirotčince, pozoroval každý den noční oblohu a sledoval psí hvězdu (Sirius) a viděl svojí babičku a dědu a mohl si s nimi povídat. Většina diváků se najednou otočila, jestli tu hvězdu opravdu neuvidí, protože jsme to všichni Malému stromu věřili. Najednou se ve mně úplně zvedla vlna všech možných zvláštních pocitů a vědět jsem, že bych si taky někdy takhle rád povídal se svými blízkými, protože lásku v tak čisté podobě, kterou mu dali jeho prarodiče nelze ničím nahradit. Jenže jsem jenom mizernej křesťan - věřící i nevěřící.
A tak někdy v noci sedím u okna, pozoruji hvězdy, což jde v Praze dost těžko a čekám, jestli na mě někdo nepromluví.
Reklamní blok:
Skrz sráz proletět
v perutích cítit chlad
cítit strach
vydat se skrz nebe do oblak
necítit nikdy co prve
nevědět, co ze mě zbude
prázdno
ticho
tma
černočerný samet
nic
a pak něco
a znova nic

Vypravil jsem se na představení občanského sdružení Cylindr. Divadelní hra se jmenuje Škola malého stromu, která byla vytvořena volně na motivy stejnojmenné knihy, kterou jsem kdysi jako pubertální výrostek četl. Vlastně si to vybavuji poměrně přesně (častokrát, když čtu nějakou knihu, tak na vnímání a mojí imaginaci má silný vliv okolní prostředí, nebo i třeba hudba, kterou zrovna poslouchám). Bylo to asi takhle - horké léto a my jsme s rodinkou na každoroční dovolené v chatičce Hořického kempu. Budíček, čerstvé rohlíky a noviny, hry, oběd, koupání na koupališti Dachovy a rychle zpátky - číst si!

Malý strome, Malý strome, pojď sem ke mně, sedni si na mojí postel a vyprávěj mi příběh o malém indiánském sirotkovi, kterého vychovávají jeho prarodiče a učí ho všechnu moudrost Čerokíů.

Tehdy jsem nedělal nic jiného, než hltal tuto knihu, ale jen málo co jsem si z ní opravdu zapamatoval. Spoustu myšlenek vhodných nejen pro výchovu dětí, ale vedoucím k pochopení celého lidského soužití s přírodou jsem pak se čtením dalších knih směle zapomněl.

Ovšem představení, na kterém jsem se minulý týden ocitl, ve mně probudilo mnohem víc než jenom vzpomínky. V klubu Lávka, kde se jedné místnosti proslulé diskotéky stal divadelní sál, jsem spatřil dvě herečky Petru Bílkovou - Malý strom a Ivetu Duškovou - všechny ostatní postavy kolem Malého stroma, režisérku a autorku adaptace. Obě ženy doprovázel svou hrou na rozmanité hudební nástroje Pjér la Šéz.

Hra začala, a ačkoliv je pro děti, tak v publiku seděli i studenti, stejně jako spokojené páry středního věku. Divadlo to bylo velice minimalistické, obě herečky si vystačily s dřevěnou lavicí představující indiánský srub stejně dobře jako ostrá skaliska hor. O to víc však pracovaly se svým uměním. Když šlapal Malý strom ve sněhu, viděl jsem, jak se některé děti zimou třásly, když Malý strom jedl ostružiny, všichni mu mohli oči na ústech nechat a každý věděl, jak sladké a šťavnaté jsou.

Občas mi přišlo jako bych zde cítil trochu poetiku a vtip Hrdého Budžese (asi kvůli tomu, že v obou případech hledíme na dospělý svět optikou malých dětí a častokrát jsou to právě děti, které vidí svět čistší a opravdovější bez všech přetvářek). To totiž, když Malý strom nevěděl, co je to za slovo "parchant" a když mu tak řekli dva bílí podnikatelé z města, tak jenom kývl hlavou jako, že teda je.

Když pak byl odebrán svým prarodičům a odvezen do sirotčince, pozoroval každý den noční oblohu a sledoval psí hvězdu (Sirius) a viděl svojí babičku a dědu a mohl si s nimi povídat. Většina diváků se najednou otočila, jestli tu hvězdu opravdu neuvidí, protože jsme to všichni Malému stromu věřili. Najednou se ve mně úplně zvedla vlna všech možných zvláštních pocitů a vědět jsem, že bych si taky někdy takhle rád povídal se svými blízkými, protože lásku v tak čisté podobě, kterou mu dali jeho prarodiče nelze ničím nahradit. Jenže jsem jenom mizernej křesťan - věřící i nevěřící.

A tak někdy v noci sedím u okna, pozoruji hvězdy, což jde v Praze dost těžko a čekám, jestli na mě někdo nepromluví.

 

Reklamní blok:

Skrz sráz proletět

v perutích cítit chlad

cítit strach

vydat se skrz nebe do oblak

 

necítit nikdy co prve

nevědět, co ze mě zbude

 

prázdno


ticho


tma


černočerný samet


nic


a pak něco

 

a znova nic

 

Stanislav Hampl

josef hejnaTady bych pár připomínek měl.08:361.11.2010 8:36:21
Lída V.Přidávám se k paní NULI!16:4531.10.2010 16:45:08
NULITak to tedy14:3631.10.2010 14:36:57

Počet příspěvků: 3, poslední 1.11.2010 8:36:21 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.

Stanislav Hampl

Stanislav Hampl

Můj blog chce být trošku jiný, a zároveň chce ukázat svět okem studenta a zprostředkovat občas i nějaký další rozměr v podobě pohledu do světa literatury.

Student, který rád píše

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Co právě čtu

  • Michel Tournier - Pátek aneb lůno Pacifiku
  • Oldřich Mikulášek - Agogh

Co právě poslouchám

Oblíbené stránky

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.