Láska k domovině?

středa 30. říjen 2013 10:00

Můžeme ještě v dnešní době, kdy se nám naše vysoká honorace směje veškerými svými kroky přímo a bez ostychu do očí, pociťovat nějakou hrdost k naší domovině (vlasti zní příliš pateticky)? Prezident si na hradě rozdává řády, které symbolizují naší státnost svým kamarádům. Jeho kamarád - předchůdce pouští své kamarády z vězení a strany, které volíte, nedrží sliby již pár hodin po svém zvolení.

Byl krásný sváteční den a já se vypravil na oběd ke svým prarodičům. Sváteční svíčková s brusinkami stvrzovala důležitost této chvíle. K obědu nám ale ČT přenášela přímým přenosem program z Vítkovského památníku. Velká slává v té studené kamenné hale budící ve mně často dojem krematoria.

Také nálada byla skoro pohřební, jeden proslov střídal druhý a nic nenasvědčovalo (možná krom barevně vyvedených Sokolů), že by ten den byl nějakým svátkem, který by lidé radostně slavili. Naopak těžká a vážná slova dopadala z televizní obrazovky a zdůrazňovala, v jak nelehké době žijeme. Trošku mi to připomínalo moji promoci, kdy člověk je rád, že konečně ten papír dostal a pan prorektor jen mluví o tom, jak je takřka nemožné se na trhu práce uplatnit.

Padlo i několik slov o tom, jakým odkazem a jak se máme řídit, na koho se máme upínat a vzpomínat ve smyslu „o mrtvých jen v dobrém“. Kdo nám ještě zbyl? Tatíček Masaryk? Asi, možná, na něm se shodne kde kdo, ale předešlý den odvysílané Velké bourání mohlo diváka obrazem přesvědčit, že ani Masaryk nebyla postava, na které můžeme nazírat pouze jednobarevně. Důležité je zakončit proslov citací nějakého slavného básníka, a když to není obrozenec, tak aspoň ať je to Neruda, Machar nebo Čech. Na těch se přeci také všichni shodneme, není-liž pravda? Minimálně ten poslední má své češství aspoň ve jméně. Škoda, že nikdo z řečníků nesáhl k Bondymu, jak by se vyjímalo a jak by přiléhalo zakončit: „Avšak všechno si to bude stejně rovno/Na Hradčanech přesto stojí psáno: Hovno”.

Ovšem to nejzajímavější mělo teprv přijít. Poslední řečnicí tohoto svátečního pořadu byla mladá studentka vojenské školy. S ráznou kadencí a mírně se chvějícím hlasem (hlavně zpočátku) začala stejně schematický projev jako její předřečníci, ale na ní mne toho zarazilo mnohem víc. Hlavně, když začala paušalizovat, že dnešní mládež nemá žádný vztah k republice, neví, co se ten den slaví za svátek – a to zjistila kde? V Krampolově Nikdo není dokonalý? Potom, co takhle všechny pohanila, tak řekla ale, že ona taková rozhodně NENÍ. V tu chvíli jsem měl málem omáčku na košili. To snad nepřísluší ji se takto hodnotit? To musí posoudit ostatní jaká, nebo není. Její konstatování je asi stejně pokrytecké jako když Andrej Babiš tvrdí, při tom, co produkuje, že nám zajistí kvalitní potraviny. Pak následovalo povídání o tom, že nám chybí to pravé vlastenectví, ale celé to spíš zavánělo smradem nacionalismu, v čemž mne utvrdil právě její závěrečný citovaný básník – Viktor Dyk. Ten se vždycky vytahuje, když je národu „nejhůř“ a když je potřeba utužit náš nacionalismus. Sám Dyk vystřídal za svůj život několik postojů, kdy se nejdříve hlásil k anarchistickým buřičům a časem se vyprofiloval jako velký nacionalista a odpůrce Masaryka a Beneše a zastánce krajně pravicového smýšlení, takže spíš nácek, než nacionalista...

Jenže co můžeme čekat v dnešní době, kdy si mnoho lidí plete pojmy s dojmy. Ten nejvyšší si z předávání státních vyznamenání udělá party pro kámoše a kašle na konvence, protože si může pozvat vlastně koho chce (příště by si to rovnou mohl Míla udělat doma). Hradní party, za státní peníze, hlavně ať to má říz. Alibisticky řekneme, že hledáme brázdy a ne stopy, takže jsou to takový ocenění s příběhem (něco jako babišova kuřata s rodokmenem?), ale už je jedno jakým. Krom toho, že si Milouš udělal akci pro kamarády, tak dva z nich, kteří kandidovali za jeho exstranu dostanou medaili za zásluhy. To už se pak nedivím, že lásku k domovině není, kde hledati, když není koho obdivovati.

Ve stylu řečníků zakončím citátem z textu Karla Kryla Píseň Neznámého vojína:

Nejlíp je mi,
když kočky na hrobě
v noci se mrouskají,
ježto s těmi,
co střílej’ po sobě
vůbec nic nemají,
mňoukaj’ tence
a nikdy neprosí,
neslouží hrdinům,
žádné věnce
pak na hrob nenosí
Neznámým vojínům.
Kolik vám platějí za tenhle nápad?
Táhněte raději s děvkama chrápat!
Co mi to říkáte? Že šel bych zas? Rád?
Odpověď čekáte? Nasrat, jo, nasrat!

Stanislav Hampl

Stanislav Hampl

Stanislav Hampl

Můj blog chce být trošku jiný, a zároveň chce ukázat svět okem studenta a zprostředkovat občas i nějaký další rozměr v podobě pohledu do světa literatury.

Student, který rád píše

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora

Co právě čtu

  • Michel Tournier - Pátek aneb lůno Pacifiku
  • Oldřich Mikulášek - Agogh

Co právě poslouchám

Oblíbené stránky