Kdyby mne bylo tak desetkrát tolik

čtvrtek 23. říjen 2008 08:00

Nestíháme (Petr Ovsenák a Honza Oepka)
internet

S přibývajícím časem se člověk mění a formuje. Jeho smysly se jitří a rozdmýchavají ve víru událostí. Horké ruce emocí vytrhávají zbytky klidu z těla. Věčně se třou o sebe desky priorit všech lidí a jejich nepředvídatelných osobních zájmů. Ať všichni, kdo neumí mluvit raději mlčí! Neb jejich pokusy o komunikaci zraní člověka víc, než si myslí. Ať mi raději zarostou ústa, než se dále bavit na této úrovni. Jen uši mi nechte, je mi jich třeba. Protože všichni jenom Nestíháme!

 

Zamyšlení nad ničím

Není těžké někoho ponížit, těžké je někoho pochopit. Nikoliv ho však pochopit tak, jak to většina z nás dělá. Tím, že si myslí, že může přemýšlet za druhé.

Někteří to tak dělají a diví se pak, že pořád naráží na bariéru, která tak mezi lidmi vzniká v důsledku nedostatku komunikace. Mám rád jednoduché a přímočaré způsoby komunikování. Ač sám to častokrát nedokážu, tak na druhých to vyžaduji. Není lehké někomu něco vysvětlit. Není lehké být někdo, kdo má druhé vést. Není lehké učit. Není lehké se vyznat v sobě samém, natož pak v ostatních. Proto je důležitá jednoduchost, v které je tolikero krásy.

Studentský život je plný nástrah a časově tak náročný, že mám někdy chuť schoulit se v rohu pokoje, dát si hlavu do dlaní a navždy tak setrvat (a to nejsem žádnej emo boy:D). Mám už někdy plný kecky toho věčného dojíždění sem a tam, hromadné dopravy plné naštvaných lidí, kteří se stejně jako já pachtí za neurčitým cílem. Spěchají nevědouce kam a za čím. Kdyby se všichni zastavili a řekli si: „Sakra, má to vůbec cenu tohle všechno?“

Přijde mi, že mi chybí síly na to, abych aspoň něco dokázal udělat pořádně, aby to za něco stálo. Na druhou stranu se to nedá tak jednoduše uzavřít, protože některým lidem by bohatě stačilo dělat aspoň něco na takové úrovni. Jiní se ale člověku vysmějou, protože oni to přece dělají nejlépe a jinak to ani dělat nejde! Přece když to dokážou oni, tak pak už každý...

 

Zamyšlení nad Nestíháme

Mám pocit, jako bych byl na konci cesty, z níž už není úniku. Přijde mi, že bych potřeboval sílu  minimálně deseti lidí, abych přežil všechny svoje aktivity. Proto se mi znovu vybavuje písnička folkového dua Nestíháme. Dvou mladých kluků a studentů, vítězů Porty! Jejich píseň se jmenuje příhodně Málo je času a začíná dvojverším:

Kdyby mne bylo tak desetkrát tolik
snesl bych všechno co jednoho bolí


Vystihuje to asi celou podstatu věci. Písničky tohohle folkového dua Petr Ovsenák a Jan Řepka jsou častokrát tak hluboké, že by se jeden bál, že se v nich utopí. Pro jednoho člověka je v jejich písních tolik poezie, filozofie, něhy, krásy, smutku, nadšení, zábavy, vtipu, hraní, zármutku, lásky. Nejvíce si u nich cením toho, že je znát, že písničkaření je pro ně tou pravou radostí!

Možná se budete ptát, kde jsem je objevil? Poprvé, zatím, naposledy jsem je slyšel jako předskokany Spirituálu Kvintet před dvěma roky na festivalovém folkovém létě v Telči. Před plné nádvoří nastoupili na pódium dva mladíci ve vytahaných tričkách se dvěma kytarami a jednou harmonikou na krku (Jan Řepka). „Tihle dva jako mají rozehřát publikum pro Spirituál? To se jim nemůže povést. Je tu aspoň dvě stě pravověrných milovníků instrumentálně propracovaných spirituálů v tak zajímavých hlasových podáních,“ myslel jsem si tehdy.

Stačilo mi ale slyšet tři písničky a říkal jsem si, „safra porte, vždyť jako by mi mluvili z duše.“ Ta líbeznost, s kterou zpívají své písničky, které jsou někdy smutné, někdy vesele chytlavé, ale vždy kultivované a precizně zpívané. Byl to šok. Zázrak. Zjevení. Jako by se ve mně najednou něco rozsvítilo. Jako bych procitl. Viděl jsem v nich tu mladost snoubenou s jejich intelektem.

Jako správní intelektuálové a folkaři prokládali své písně vtipnými historkami a povídáním o sobě. Dozvěděl jsem se, že jsou oba studenti vysokých škol. Jeden je studentem pedagogické fakulty UK (myslím, že to byl Petr Ovsenák), který také patřičně posluchače zapojil „školní“ metodou do programu tím, že vyrobil kartičky s textem a během písně je převracel, tak aby mohla zpívat celá Telč, a druhý byl studentem FF UK - Sociologie (logicky Jan Řepka).

Jelikož spolu už hrají dlouho, tak je to na kvalitě jejich hudenbí produkce znát. Písně jsou velmi čistě hrané a stejně tak jejich zpěv je vybroušený téměř k dokonalosti. Jejich talent je obrovský a podpořený velkou měrou energie, která z nich sálá. Je vidět, že jsou už od dětství nerozluční přátelé. Hlásí se oba k odkazu folkových „klasiků“ - dua Simona a Garfunkela, Joan Baezové, Boba Dylana, Karla Plíhala, Jarka Nohavici, Pavla Dobeše atd.

Spojením jejich kytar a hlasů vzniká velmi mocná zbraň. Petr má hlas jemnější, něžný, školený, který nikdy člověka neurazí. Honza je oproti němu ostřejší, vnáší do písní potřebnou peprnost a neklid. Přijde mi hravější. Kluci o sobě říkali, že většinou si rozdělují party v písních podle toho, kterou z nich kdo napíše. Je jisté, že většinu z nich zpívají oba. Jenom v některých slyšíte více Petra a v jiných více Jana. I podle toho je zajímavé posuzovat texty, které slyšíte. Je vidět, že oba se opravdu dobře znají, protože jejich písně jsou autentické a věrohodné

Nejvíce mne zasáhla jejich, již zmiňovaná, píseň Málo je času. Její text se naprosto hodí do dnešní vystresované a vypjaté doby, kde každičké zrnko času znamená více, než lidský život. Text písně (celý ho najdete zde) se poeticky odvíjí dále:

lidí je příliš málo je času
napnutá struna na kontrabasu

Hluchý a němý u kontrabasu
jen pro tebe hraju pro trpkou krásu
němý a hluchý tady tančím a zpívám


Atmosférou sladké Paříže je protkaná píseň Malíři. Patří taky mezi nejpovedenější nestíhačské písně. Umístím sem celý její text, protože odráží krásu poezie a velikost jejich talentu.  Pouhý text řekne člověk více, než mnoho hodin filozofie a francouzštiny dohromady;))):

Nad Javorovým slunce se raduje
básníci hádají z kolik pádů je
složené francouzské podstatné jméno
a vůbec co je podstatné potichá Seino
Básně jsou slovy a zrcadla obrazy
od nichž se světlo jen zlehounka odrazí
zaťuká pozdraví popije posedí
zmizí a zase vše zahalí do šedi

Tolik barev tenhle svět má
tolik dnů tolik splněných snů
tolik barev i když je tma
tolik snů tolik zmařených dnů

Tisíce pádů a tisíce čísel
a uprostřed radostí jediná svízel
jak si poradit sám a bez cizí pomoci
zastavit hodiny bijící k půlnoci
Peníze pláč ani valčíček nestačí
těžko se smířit že s časem se neválčí
vojny jsou z módy tam vládne dnes bílá
každý dnes nejradši vavříny sbírá

Tolik barev tenhle svět má…

Nad Javorovým mraky se stahují
malíři z Montmartru štětcem je malují
papíry máčejí do smutných roztoků
aby se nestali otroky nároků
Barvy se rozplynou anebo rozpustí
změní se v zrcadla skutečných radostí
radostí z dešťů a radostí z Paříží
radostí z života co ho smrt netíží

Tolik barev tenhle svět má…


Abyste si nemysleli, že kluci nestíhací jsou jenom zadumaní a vážní, tak vám doporučuji jednu čundráckou pecku, která zaručeně zvedne náladu. Jmenuje se Jdu (youtube verze zde). Její refrén je velmi chytlavý. Hraje mi v hlavě téměř vždy, když jdu po českých stezkách. Po barevných značkách, po cestách plných kořenů a kamení, po cestách krásnou a surovou českou přírodou, která tolik pokory ve mně vzbouzí.

O kořeny zakopávám
mlhou razím cestu svou
z meze na mez kroky nepočítám
tu pozadu tu po kolenou


Některé hudební chuťovky kluků si můžete stáhnout z jejich webu zde. Mnoho písní je na jůťubu... Kluci mají založený myspace, bandzone a folk alley. Jejich cdčka si můžete zakoupit v obchodu Countryon na pražských Vinohradech, ale lepší je slyšet je naživo. Stojí to za to. A svoje koncerty většinou stíhají;))) Doufám, že po přečtení těchto několika řádku by se vaše pocity daly vystihnout asi takto: „Inspirací je příliš, snad bude dost času“.



Reklamní blok:

Za zdí u pekárny
viděl jsem kvést tulipány
ruka něžná líbezná
utrhala je
aby zkrášlila rána
svým dvěma kočkám
jediné dvě co jí zbyly
po matce a po otci
pak zbyl tu taky prach
mezi stránkami knih
Záře která z nich
vycházela se
ztratila
v zatoulaných vzpomínkách
na první vypadlý zub
na úzkost z války
Na mravenčení a hořké zrání
na lásku a jejich milování

 

Stanislav Hampl

shDíku dík19:5514.3.2009 19:55:04
brunnerkaNestíháme01:189.11.2008 1:18:30
zuzanauž mě nepřekvapí09:0623.10.2008 9:06:20
jiřina musilováHEURĚKA!!!08:4523.10.2008 8:45:50
N.D.***********08:2223.10.2008 8:22:52

Počet příspěvků: 5, poslední 14.3.2009 19:55:04 Zobrazuji posledních 5 příspěvků.

Stanislav Hampl

Stanislav Hampl

Můj blog chce být trošku jiný, a zároveň chce ukázat svět okem studenta a zprostředkovat občas i nějaký další rozměr v podobě pohledu do světa literatury.

Student, který rád píše

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Co právě čtu

  • Michel Tournier - Pátek aneb lůno Pacifiku
  • Oldřich Mikulášek - Agogh

Co právě poslouchám

Oblíbené stránky

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.